Dáša Bláhová

Herečku Dagmar Bláhovou si jistě vybavíte z filmů Hra o jablko (1976) nebo Kalamita (1981). V 80. letech se provdala do Austrálie, kde se také věnovala hraní i divadelní režii. Do české kulturní scény výrazně zasáhla uvedením divadelní hry Monology vagíny (2002), kterou její Intimní divadlo hraje ve vyprodaných sálech po celé republice již 10 let. Nejinak tomu bylo v lednu 2013 v Akordu a letos 28.1.2015 se historie opakuje – rovněž vyprodáno.

Jezdíte do Austrálie za rodinou, rekreovat nebo i pracovně?

V Austrálii mám dceru a kus velké rodiny. Žila jsem tam 18 let, je to pro mě taková druhá rodná země. Ale v Austrálii mám také pracovní závazky, protože jsem tam ve styku s agenty, od kterých si kupuji hry, které překládám. V mém repertoáru jsou tři australské hry. Jedna z nich je Mrchy aneb řekni mi pravdu o své lásce, pak máme Evropu a poslední Moucha na zdi. V Austrálii už asi před dvaceti lety tamější kulturní „ministerstva“ začala podporovat nové autory, spoustu ženských autorů. Autor dostane grant, napíše hru a pak se dělají takové workshopy, čtení her na veřejnosti. Je to poloprofesionální inscenace s herci, kdy se text hry dopracovává. Z toho vznikly úžasné hry a nová australská dramatika, která je velice zajímavá. Je z čeho vybírat.

Dají se srovnat australští a čeští diváci?

To se nedá srovnat, stejně jako se nedají srovnávat obě země. Tím, že je tak dobře znám, tak už je nesrovnávám, protože to jsou dva úplně jiné světy. Je fakt, že v Praze je 25 divadel a v Sydney jenom pět, což o něčem vypovídá. Ale zase tím, že tam máte slunce, moře, 40 stupňů, ani by mě nenapadlo jít do divadla. Radši bych šla na pláž, šoupla sebou do vody, dala si skleničku, koukala se na klokany a bylo by mi úžasně. To je ten rozdíl, že někdy vás příroda a počasí vedou jiným směrem.

Monology vagíny je pro změnu americká hra. Hrála jste ji i v originále – v angličtině?

Ne. Předtím, než jsem se pro ni rozhodla, jsem ji viděla v Londýně a v Paříži. Hrála ji jedna kamarádka a co bylo zajímavé, že ji hrála sama, ne ve třech herečkách jako my.

Jsou v českém překladu Monologů výrazné změny, aktualizace?

Text není nutné aktualizovat. Je pravda, že český překlad je velmi variabilní, protože bylo třeba některé výrazy nahradit úplně novými. Některé věci, hlavně ty lokální záležitosti, se nedají převést, protože jinak by byly nesrozumitelné. Musí se převést úplně do jiného prostředí, což bývá u všech překladů.

Když jste Monology před těmi deseti lety uváděla, tušila jste, že by se mohlo jednat o něco mimořádného?

Deset let mě samozřejmě překvapuje a uteklo to jako nic. Když jsme začínaly, tak všichni říkali: Co to je?! Slovo vagína, to bylo: pan kněz by se zlobil, pan starosta by se zlobil, to nám tady nepovolí, to by neprošlo. A ještě se to dokonce někde i děje, to je neuvěřitelné. A já jsem říkala: Promiňte, ale to je copyright, tak se to prostě jmenuje, autor na tom trvá a jinak se to jmenovat nemůže. Nejhorší je vždycky něco předpokládat, bez toho, že něco víme. My jsme nedělaly žádnou zvláštní reklamu, žádný vysvětlování. Lidi to viděli a řekli si to tzv. per huba. Uvědomili si, že se jedná o kvalitní představení. Jsem strašně ráda, když se nakonec kvalita prodává sama.

K vaší pedagogické činnosti na FAMU: Co nejčastěji vštěpujete svým studentům?

Že na herectví není kuchařka, že je to všechno o komunikaci člověka s člověkem, že divadlo a film je kolektivní a citlivá práce. Pravda „jak to dělat“ je velice relativní záležitostí, toho bych se vyvarovala. Předávám čtyřicetileté zkušenosti, což je jediné, co mohu dělat.

Nakonec otázka na všechny tři herečky: Čím jsou pro vás Monology po těch desíti letech?

D.B.: Je to takové moje bejby. Jsem ráda, že něco takového vzniklo, protože deset let je fenomén. Ale máme i další hry. Třeba Mrchy hrajeme sedm let, další hru Eve Ensler Tělo (volné pokračování Monologů – pozn.) čtyři roky. Na repertoáru máme pět věcí. Každé dva roky dělám novou věc. Intimní divadlo Bláhové Dáši vzniklo, jak říkám: Chodili diváci, tak jedeme dál. Kdyby nechodili, tak nebudeme dělat.

Míša Sajlerová: Potěšením. A když je to pro takové úžasné a výborné publikum jako v Akordu, tak je to potěšením dvojnásob. Děkujeme.

Jitka Asterová: Já ho nehraju deset let, ale asi jenom čtyři nebo pět let. Měla jsem tu čest do toho vstoupit… Původní obsazení je s Aničkou Polívkovou, která ještě občas alternuje. Když jsem to představení viděla před šesti lety, tak jsem z toho úplně omdlela, jak je to úžasné. Když jsem pak byla požádána, že tam můžu hrát, tak jsem se z toho nejdřív zděsila a omdlela znovu. Jsem strašně šťastná, že to můžu hrát.

Za rozhovor děkuje Jan Ražnok, leden 2013.




Zpět


 
Odběr novinek

Odběr novinek
Chcete si objednat pronájem? Kontaktujte nás!











„V souladu s ustanovením § 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů jsou všechny údaje uvedené v tomto formuláři shromažďovány a zpracovávány výhradně pro účely zasílání obchodních sdělení subjektu údajů prostřednictvím elektronických prostředků podle zákona č. 480/2004Sb. o některých službách informační společnosti, a to až do doby, kdy subjekt údajů přímo a účinně zašle informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly obchodní informace nadále zasílány“.

Máte dotaz nebo jen vzkaz pro nás?
Neváhejte se na nás obrátit!










„V souladu s ustanovením § 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů jsou všechny údaje uvedené v tomto formuláři shromažďovány a zpracovávány výhradně pro účely zasílání obchodních sdělení subjektu údajů prostřednictvím elektronických prostředků podle zákona č. 480/2004Sb. o některých službách informační společnosti, a to až do doby, kdy subjekt údajů přímo a účinně zašle informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly obchodní informace nadále zasílány“.